Další články budou brzy následovat.

Může se veterinář s koněm domluvit?

    Vedle stanovení diagnózy a následného řešení zdravotního problému stojí veterinář (na rozdíl od humánního lékaře) ještě před jedním úkolem:

    Jak zajistit, aby se kůň nechal v klidu ošetřit (nebo pravidelně ošetřovat), a to jak veterinářem, tak později i majitelem? Jak si nevyrobit koně, který nesnáší veterináře?

    Tyto otázky si ve skutečnosti asi klade málokdo, vzhledem k tomu, že většinu koní lze efektivně fixovat, případně sedovat. Přesto (nebo právě proto?) se ve své praxi relativně často setkávám s koňmi, u kterých je základní ošetření velkým problémem. 

    Neochota koně spolupracovat jednak prodlužuje čas nutný k provedení zákroku, ale také výrazně zvyšuje riziko zranění koně, veterináře a dalších osob. Existují i případy, kdy ošetření nespolupracujícího pacienta nebylo možné provést.

    Proč se u koní objevuje nežádoucí chování v souvislosti s veterinárním ošetřením? Většinou jde o naučené chování vzniklé vyvoláním útěkové, nebo obranné reakce koně a jejím opakovaným posilováním (v podstatě jde o trénink).

    Každý veterinární úkon má z hlediska medicínské správnosti svůj postup, avšak přístup k pacientovi (a to třeba i  k potenciálně problematickému) postrádá ucelenou metodiku. Zpravidla bývá okleštěný na "po dobrém" či "po zlém", nebo "metodu pokus-omyl", bez ohledu na to, co si kůň v hlavě odnáší. To je dost krátkozraké, protože během příštího ošetření bude kůň s větší pravděpodobností opakovat chování, které se minule vyplatilo.

    Znalostí teorie učení u koní a její systematickou aplikací do praxe je možné koně naučit základní veterinární úkony tolerovat, nebo při nich i dobrovolně spolupracovat. Tím lze vzniku nežádoucího chování účinně předcházet, případně ho řešit.

- KM -